Příběh jménem „ASTRA“
aneb
Historie jedné spojařské legendy
Mnoha generacím spojařů i vojáků různých zbraní ČSLA, kteří měli v jednotkách přidělené rádiové spojovací prostředky, je velmi dobře známá neskutečně těžká plechová krabice s koženým uchem a pružnou svazkovou anténou, stočenou na boku. Od počátku 60. let, kdy nahradila především zastaralé typy, zejména tuzemské krátkovlnné RO 21 “Libeň“ a RM 31 „Supertáňa“, v sovětské licenci v 50. letech u nás vyráběnou A7b (RO 22) a částečně i RF 11 „Petr“, čs. vylepšenou kopii německé Kl.Fu.Spr.d „Dorette“ (přímou náhradou RF 11 však byla stanice RF-12 „Sáva“), šlo o prakticky nejrozšířenější armádní radiostanici a to byl možná i důvod, vedle její odolnosti a provozní výdrže, proč zůstala v aktivní službě až do let devadesátých, kdy teprve byla vyřazena a nahrazena moderní konstrukcí.
Že se už v době zařazení do služby jednalo o zastaralou koncepci, muselo tehdy být nepochybně zřejmé odborníkům, ale postupem let to bylo jasné snad každému, kdo se s těmito zařízeními setkal. Byl to však odraz praxe, kdy nejnovější techniku si Sověti obvykle nechávali pro sebe a teprve se zpožděním řady let ji přepouštěli svým spojencům, kteří se, pokud o to projevili vůbec zájem, vlastnímu vývoji (a to nejen) spojovacích prostředků mohli věnovat pouze omezeně.
Přenosná velmi krátkovlnná radiostanice „ASTRA“ byla v Československu vyráběna od konce 50. do poloviny 60. let národním podnikem TESLA Pardubice podle sovětského vzoru, který převzaly do výzbroje i další země Varšavské smlouvy. Tudíž existují národní verze stanice s popisy např. němec-kými, polskými nebo maďarskými. Země s rozvinutým radiotechnickým průmyslem zavedly licenční výrobu, zbytek stanic pro spojence byl vyráběn v Sovětském svazu a exportován.
Konstrukce sice pochází z bývalého SSSR, ale... Je tu nápadná podobnost s německou druhoválečnou vojenskou konstrukční školou, reprezentovanou především koncerny Telefunken a Lorenz a zejména polní radiostanice typu Torn. Fu. g. je z vnějšku téměř identická. Tvar skříně, výztuhy, upevnění svinuté antény na boku... Vnitřní uspořádání s komůrkovým chassis je též velmi podobné.
Jak je známo, vítězní Sověti demontovali na jimi obsazeném území poraženého Německa téměř cokoli - kompletní výrobní linky, odváželi hotové výrobky, dokumentaci a materiál a co je podstatné, i klíčový personál jako konstruktéry a techniky, včetně jejich rodin – vše coby válečnou kořist. V mnoha případech se pokračovalo v rozpracovaném vývoji, tentokrát už ale ne pro Wehrmacht, ale pro sovět-skou armádu. Co se osvědčilo na německých frontách i co teprve vznikalo v laboratořích, bylo nekompromisně kopírováno a dále rozvíjeno. Tentýž postup byl ovšem uplatňován všemi vítěznými mocnostmi. Bezplatně vytěžit německé znalosti, zkušenosti a patenty bylo nesmírně výhodné a ještě dnes bychom se nestačili divit, za kolika poválečnými „objevy“ je německý meziválečný a válečný výzkum a vývoj...
Pokud jde o „ASTRU“, její obvodové a součástkové řešení tak bylo na úrovni špičkové vojenské techniky, ovšem ze závěru II. světové války, protože její vývoj v SSSR probíhal již na konci 40. let a do výzbroje sovětské armády byla zařazena v r. 1951.
V československém případě se jednalo o tři stanice ve dvou vývojových řadách: R-105, R-108 a R-109 z počátku výroby v závěru 50. let, které neměly zabudovaný retranslační přístavek (ten existoval jako samostatná vložná jednotka „Retranslační doplněk R 589d“) a od r. 1961 následující vylepšené R-105d, R-108d a R-109d s integrovaným retranslačním přístavkem.
Mimo této odlišnosti je rozhodujícím parametrem kmitočtový rozsah:
R-105(d): 36-46,1 MHz,
R-108(d): 28-36,5 MHz,
R-109(d): 21,5-28,5 MHz.
Oblasti přidělení byly zhruba tyto: R-105(d) motostřelecké jednotky, Pohraniční stráž; R-108(d) dělo-střelectvo, dopravní a ženijní vojsko; R-109(d) protivzdušná obrana státu (PVOS).
Rozsahy stanic se částečně překrývají, takže i mezi dvěma sousedními typy lze navázat spojení. Jinak může jako protistanice fungovat jakákoli radiostanice, pracující na stejných kmitočtech a se shodnou úzkopásmovou kmitočtovou modulací (FM) F3.
Pro úplnost je třeba uvést ještě radiostanici R-114(d), která také patří mezi „ASTRY“, byť není československou „ASTROU“ a výrazně se odchyluje do řady 105-108-109 nezapadajícím rozsahem a základní anténou, která zde byla článková napínací typu „Kulikov“ a tudíž se neukládala na bok stanice, kde proto chybí držáky. Zásuvka pro servisní lampičku je u R-114(d) umístěna na horní ploše skříně, nikoli v prostoru nad akumulátory. Stanice se vyráběla od r. 1953 pouze v SSSR. Kmitočtový rozsah má 20-26 MHz, dělení stupnice je po 25 kHz a sloužila pro pohyblivé spojení velitelů s obrněnými jednotkami (tanky a samohybnými děly), které měly vozidlové radiostanice, pracující v tomto pásmu (tehdy sovětská R-113, 20-22,375 MHz s kanálovým rozestupem 25 kHz). Verze se zabudovaným retranslačním doplňkem R-114d byla vyráběna od r. 1958. K nám se tato verze dovážela v exportním provedení s českými popisy na ovládacím panelu a skříni, tuzemská výroba nebyla zavedena. Je to bezesporu nejvzácnější „ASTRA“ na našem území.
Použití se předpokládalo pro spojení na taktickém stupni nejčastěji na úrovni divize-pluk-prapor-rota, ale stanice sloužily na všech myslitelných stupních armády, vojsk ministerstva vnitra i v Lidových milicích jako převážně stacionární nebo mobilní a někdy k malé radosti obsluhy jako přenosné. Vzhledem k váze přes 21 kg včetně akumulátorů nešlo na zádech o zanedbatelný náklad.
Jde principiálně o plynule laditelný kmitočtově modulovaný přijímač-vysílač s reflexním superhetero-dynem s jedním směšováním (2. vysokofrekvenční zesilovač slouží současně jako nízkofrekvenční zesilovač), společným LC oscilátorem s vysílačem (u R-105(d) a R-108(d) oscilátor funguje současně jako zdvojovač kmitočtu kvůli zajištění lepší kmitočtové stability stanice) a jednostupňovým vysoko-frekvenčním výkonovým zesilovačem s modulací reaktanční elektronkou, která při příjmu slouží pro automatické dolaďování (AFC). Součástí je i vestavěný krystalový kalibrátor. Kanálový rozestup je u R-105(d), R-108(d) a R-109(d) 50 kHz, kmitočtový zdvih 7 kHz. Ladění je vzduchovým vícenásobným kondenzátorem přes ozubené převody s vymezováním mrtvého chodu, stupnice s přímým odečítáním je gravírovaná kruhová se čtecí lupou a přisvětlením. Obvody jsou bohatě dimenzovány, oscilační okruhy teplotně kompenzovány a vzduchotěsně uzavřeny v pouzdru, kondenzátory v hermetickém provedení, modulární šasi je z hliníko-hořčíkových odlitků propojených vzájemně konektory a kabelo-vými svazky a jsou osazeny kompaktními zapouzdřenými speciálními bateriovými elektronkami (s výjimkou celoskleněné koncové vysílací). Použité elektronky inspirované německými typy byly ale už ve své době překonaná záležitost: byly příliš velké a energeticky náročné (počátkem 50. let na Západě ve vojenské technice vládly „tužkové“ elektronky, následovaly t.zv. nuvistory ještě miniaturnější konstrukce a už nekompromisně nastupovaly tranzistory). U nás se elektronky pro „ASTRU“ nevyráběly, ale dovážely se ze SSSR. Tedy, ne všechny, je možné potkat i čínský exemplář! Ovšem i ten je podle sovětského vzoru. Přesto se uvnitř stanice polovodiče dají najít. Pouhých pět germaniových diod v detektoru, modulátoru a měřidle anténního proudu.
Náhlavní souprava (nízkoohmová sluchátka TA-56M a mikrofon se spínačem vysílání) je sovětského původu, u nás se nikdy nevyráběla a jedinou čs. součástkou je v ní telefonní mikrofonní vložka. Naproti tomu bakelitový mikrotelefon, druhá hovorová souprava z příslušenství stanice, je kompletně tuzemské výroby.
Napájení stanice je řešeno dvěma „mokrými“ niklkadmiovými akumulátory, původně sovětskými kovovými 2NKN-24, později kvalitnějšími československými 2NKNU24 v plastových nádobách. Jmenovité napětí akumulátoru je 2,4 V, kapacita 24 Ah. Stanice vydrží na jedno nabití průměrně 10-12 hodin provozu.
Akumulátory se dodnes objevují ve výprodejích a na burzách a obvykle stačí jen zkontrolovat hladinu elektrolytu, dobít je a dávají téměř plnou kapacitu. Jejich konstrukce je natolik odolná, že nejsou výjimkou 40tileté exempláře, které stále bezchybně fungují. Jedinou a snadno napravitelnou nectností je častá netěsnost po obvodu víka nádoby.
TESLA vyráběla pro stacionární použití stolní síťový zdroj, který umožňoval provoz bez akumulátorů.
Elektronky jsou žhaveny přímo z akumulátorů, vyšší napětí pro jejich elektrody vyrábí vibrační měnič. Ten byl prakticky také jedinou poruchovou součástkou v celé konstrukci, jinak díky předimenzování součástek a obvodů fungovaly stanice téměř věčně. Z pozdější doby existuje i sovětský tranzistorový měnič, který je možné bez úprav do stanice vložit – u nás ale nebyl výrobcem osazován.
Ke každé stanici patří sada náhradních dílů, která obsahuje mimo jiné záložní elektronky a dva vibrační měniče, takže jejich výměna v případě nutnosti nepředstavuje problém.
Vodotěsná skříň s lisovanými výztužnými žebry je nýtovaná z duralového plechu a je rozdělena na dva oddíly: přední s kompletní radiostanicí a ovládacím panelem a zadní s prostorem pro dva akumulátory a příslušenství (4 nástavce svazkové antény, protiváha). Dále je zde zásuvka pro servisní lampičku a pro retranslační doplněk R 589d u původního provedení radiostanice. Přední a zadní oddíl je uzavřen dvířky s obvodovým gumovým těsněním, opatřenými čtyřmi sponami. Přední dvířka mají dole průchozí páčku ovládání vypínače radiostanice, takže je-li náhlavní souprava nebo mikrotelefon připojen do zásuvky nahoře na skříni, lze i uzavřenou radiostanici zapínat a vypínat, což je výhodné zejména za pochodu.
Souprava radiostanice „ASTRA“ je složena z přepravní dřevěné bedny, která obsahuje kompletní stanici, sadu náhradních dílů, brašnu radisty s náhlavní soupravou, mikrotelefonem, šroubováky, dalšími drobnostmi a drátovou anténou, držák prutové antény na bočnici automobilu, náhradní prodlužovací díly antény, kolíky a lanka pro stavbu drátové antény a 2 sady akumulátorů.
Automobilový držák antény umožňuje i spojení za jízdy, pokud je tím vozidlem nejlépe GAZ-69 nebo UAZ-469 a má vhodnou bočnici, kam se držák přišroubuje. Na rovině je dosah 6-8 kilometrů, v kopcích je to výrazně horší. Na spojení mezi vozy v koloně nebo v přijatelném rozestupu to ale postačuje.
Ukázku trvalé montáže antény na vozidle je možné vidět na zadní stěně radiovozu „Třinec“ vpravo nahoře. Uvnitř nástavby je na držáku R-105d, kterou lze připojit jako retranslační stanici na hlavní přijímač/vysílač RM 31Ma a vést tak na dálku krátkovlnný provoz za jízdy nebo na místě z odloučeného stanoviště bez nutnosti budovat kabelovou linku.
K „ASTRÁM“ bylo postupně přidáváno další příslušenství, např. čs. zesilovač PZ 589, sovětský měřicí komplet ИК-1 pro kontrolu parametrů stanic v polních spojovacích dílnách nebo čs. tónový ovladač SRV-1/A.
 Komunikace je výhradně hlasová pomocí náhlavní soupravy nebo mikrotelefonu, provoz je simplexní, byť dokumentace praví „mechanický poloduplex“, čímž je míněno ruční přepínání příjem-vysílání obsluhou stanice. Mechanicky (ručně) se přepíná z příjmu na vysílání a naopak, ale vždycky je to v jednom okamžiku jednosměrný provoz, k protistanici i obráceně. Je možné připojit telefonní linku (systému místní baterie - MB) a radiostanici využívat ve funkci telefonního přístroje i ve vypnutém stavu. Jen pro vyzvánění protistraně nutno stanici zapnout a aktivovat tuto funkci přepínačem provozního režimu. Je-li ke stanici linkou připojen telefon TP 25 s přístavkem TP-25 Rd, je možné vést hovor a stanici tímto telefonem dálkově ovládat (přepínat příjem-vysílání) až do vzdálenosti asi 500 m, kdy už je odpor běžné polní linky příliš velký pro přepínání relé ve stanici. Dvě stanice verze „d“ lze vzájemně propojit linkou a vytvořit tak retranslační uzel, kdy jedna stanice přijímá a druhá totéž současně vysílá a naopak. Kmitočet příjmu a vysílání musí být samozřejmě různý, aby se stanice navzájem nerušily. Ovládání řídí retranslační doplněk, který obsluha přepíná ručně z příjmu na vysílání a obráceně podle poslechu provozu pouze na jedné stanici (doplněk však musejí mít obě). Obvykle se takto prodlužuje dosah stanic, zajišťuje pokrytí rádiově zastíněného prostoru ap. Může se tak i obejít problém spojení dvou jiných stanic, které nemají společný pracovní kmitočet, pokud jako jejich proti-strany použijeme „ASTRU“ s kmitočtem protistanice.
„ASTRA“ má vysokofrekvenční výkon do antény cca 1,3 W (R-105(d) asi 1 W), který stačí se svazkovou anténou na spojení do 6-8 km podle použitého kmitočtu. Anténu je možné při práci na místě prodlužovat nástavci, skříň opatřit protiváhou nebo použít dlouhé drátové antény a dosah se pak zvětšuje na 12 až 25 km. Pokud je stanice na kopci a má dobrý výhled k protistanici, může to být i několikanásobně více, vždy přízemní vlnou. Dálkové spojení ionosférickým odrazem je vzhledem k nízkému výkonu stanice a provozním kmitočtům v oblasti VKV nahodilou záležitostí a nijak se s ním nepočítá.
Rozsah R-109(d) pokrývá pásmo CB stanic a protože i ty pracují s úzkopásmovou FM modulací, byť ještě poněkud užší, je možné se „síbíčkem“ navázat spojení. Jen přesnost naladění na kanál nebude nejlepší, dělení stupnice „ASTRY“ je příliš hrubé a ani vestavěný krystalový kalibrátor a jeho používání negarantují dnes požadovanou toleranci.
Citlivost přijímače je lepší než 1,5 μV, tedy v rámci použité koncepce slušná hodnota. Radiostanice nemá umlčovač (squelch), ani regulátor hlasitosti, takže bez signálu trvale hlasitě „šumí“, což je pro obsluhu se sluchátky, pokud nekomunikuje, velmi únavné. Jedinou „regulací“ je případné posouvání sluchátek mimo uši... Nehrozí však nesprávná obsluha těchto prvků a riziko zaviněné ztráty spojení.
Vysílaný výkon radiostanice bylo možné při požadavcích na delší dosah ještě zvýšit pomocí přídavného zesilovače PZ 589, vestavěného do skříně shodného provedení s „ASTROU“ a používa-jícího řadu společných mechanických dílů.
Je osazen jednou výkonovou elektronkou GU-50, třemi tranzistory (v měniči a ovládacím obvodu) a 11ti polovodičovými diodami (v usměrňovači zdroje, ovládacím obvodu a měřidlu anténního proudu) a napájí jej 6 baterií 2NKN-24 nebo 2NKNU24 (celkem 14,4 V), umístěných v odddělené skříňce. Zesilovač pokrývá ve třech přepínatelných rozsazích pásmo 21,5-46,1 MHz, takže se dá použít pro všechny tři základní typy „ASTRY“ (105-108-109). Výstupní výkon do antény je přibližně 15 W. Dosah s prodlouženou prutovou/zvýšenou drátovou anténou je nejméně 15/40 km.
Použití R-114(d) se zesilovačem PZ 589 je možné jen v části rozsahu pro R-109.
Zesilovač lze stejně jako radiostanici přenášet na zádech (i zdrojovou skříňku, tu nese druhý muž) a je možné jej tak nouzově používat i v poli za pohybu.
Jde o vlastní československou konstrukci z r. 1960, jeho sovětská obdoba, zesilovač УМ, určený pro řadu R-105d/108d/109d a R-114d se třemi rozsahy v pásmu 20-46,1 MHz je naprosto odlišného provedení a nasazuje se shora na skříň stanice. Napájecí zdroj je oddělený. Zesilovač УМ-1 je už ve standardní skříni „ASTRY“, ale s naprosto odlišným čelním panelem. U nás se tyto zesilovače nepoužívaly.
Během výroby byla na stanicích uskutečněna řada poměrně malých změn v obvodových součástkách a několik mechanických úprav (např. zrušen upevňovací řemen baterií, změna typu svorky pro telefonní linku).
Radiostanice, které byly u útvarů v provozu určený počet hodin, měly v rámci údržby naplánovanou i generální opravu, kterou měl provádět výrobní závod. Jednalo se o opravu (přelakování) skříně, výměnu mechanických převodů, elektronek a měniče a kompletní prověření a případnou výměnu ostatních obvodů a součástek. Takto generálkované přístroje se poznají podle písmene G, vyraženého na typovém štítku. Běžné a střední opravy prováděly praporní nebo divizní spojovací dílny.
Při konstruování vojenské (nejen) komunikační techniky lze uplatňovat dva názory: vytvořit důkladně dimenzované a kvalitně konstruované přístroje, které dlouhodobě bez závad vydrží náročný provoz v poli, ale jsou drahé a náročné na složitou výrobu, nebo vyrábět jednoduchá, levná, ale méně odolná a spolehlivá zařízení, jejichž nedostatky se obvykle vzhledem ke krátké životnosti v boji nestačí výrazně-ji projevit. Kompromisním řešením je v míru vyrábět bytelnou techniku pro dlouhodobý výcvik a do rezerv podle prvního pravidla, za válečného stavu podle druhého. Další aspekt, který nutno brát v úvahu, je rychlé zastarávání techniky v důsledku nepřetržitého vývoje a zdokonalování. Němci na to přišli až na konci války a přesto se zcela nedokázali oprostit od vysokých požadavků na kvalitu i od produkce osvědčených, ale zastaralých a technologicky i materiálově náročných výrobků. V podmínkách nedostatku výrobních kapacit a surovin to byl sebezničující faktor. Politické a armádní kruhy východního bloku naštěstí dostaly příležitost jen k uplatnění mírové výrobní koncepce a tou byla kvalita, odolnost a ovšem vysoká cena. Úspory se dosahovalo jen opožděným obměňováním (byť s výjimkami) a tedy za cenu chronického zastarávání techniky.
Už na počátku 60. let je v SSSR vyvinuta další generace stanic s typovým označením R-105m, R-108m a R-109m „PARUS“ (do výzbroje sov. armády zařazena v r. 1967), která má shodné kmitočtové roz-sahy i uživatelské funkce včetně možnosti retranslace. Jinak jde o naprosto odlišná rádia. Vysokofrekvenční výkon do antény je 1 W, kanálový rozestup 25 kHz, kmitočtový zdvih 5 kHz, kotoučová stupnice se čte kukátkem, ve vysokofrekvenčních obvodech jsou použity speciální „tyčinkové“ elektronky (s vnějšími rozměry „tužkových“), na nízkofrekvenčním stupni včetně mikro-fonního zesilovače, v měniči a kalibrátoru už jsou tranzistory. Skříň je celoplastová. Objem a hmotnost se zmenšily na zhruba polovinu. Tato modernizace už ale také zaspala dobu, přesto však byly stanice vyráběny až do druhé poloviny 80. let. Nikdy ale u nás, pouze se jich určitý omezený počet dovezl. Nahrazení zastaralé „ASTRY“ bylo ještě v nedohlednu. Naopak, výroba radiostanic řady „d“ v „sovětském“ provedení (anténa „Kulikov“ a chybějící úchyty prutové antény na boku, zásuvka lampičky nahoře na skříni, čelní panel krytý typickým šedým hrubým emailem) opatřených popisky v národních jazycích na export do spojeneckých zemí Varšavské smlouvy pokračovala v SSSR i v 70. letech.
Teprve pozdější univerzální nástupce „ASTER“ v armádách Varšavské smlouvy, od r. 1962 širokorozsahová sovětská R-107 (20-56 MHz), zejména ve své pozdější, vylepšené verzi R-107T s digitální stupnicí, představovala slušný dobový standard. Opět však nešlo o plošnou náhradu, ale jen o doplnění již poněkud nepřehledného spektra spojovací techniky u vybraných druhů vojsk.
Ke stanicím „PARUS“ bylo vyvinuto další příslušenství, jako přídavný výkonový zesilovač typu УМ-2 v obdobné skříni jako vlastní radiostanice a měřící komplet ИК-2. Pozdější 50W univerzální zesilovač УМ-3 bylo také možné používat.
Zřejmá obliba elektronek u sovětských konstruktérů, díky které si vojenští radisté mohli ještě donedávna připadat jako v muzeu, bývala u nás armádními „odborníky“ laikům vysvětlována jako záměrné zodolnění proti elektromagnetickému impulsu při nukleárním výbuchu. Ano, elektronka na rozdíl od tranzistoru indukované vysoké napětí na svých přívodech přežije bez úhony, dokonce zvládne i vysoký tok neutronů, ale obsluha zařízení už toho asi moc neodvysílá (je-li vůbec co a komu) a hlavně, co se stane s diodami a tranzistory v hybridních konstrukcích, tedy ve zdrojích a jiných obvodech, přestože jsou tam chráněny více, než prvky na anténních vstupech? Inu, pravda je jinde, vakuová technika byla technologicky zvládnutá, konstrukce prověřené a osvědčené, tolerance přijatelné, spolehlivost slušná. U polovodičů to bylo mnohem nejistější, zejména v období ještě výhradně germaniových prvků, které byly teplotně nestabilní a kdy vyrobit výkonový tranzistor pro vysoké kmitočty ve východní Evropě nedokázal nikdo. A elektronková zařízení ve službě bylo nutno udržovat i dlouho po ukončení výroby. Takže proto se taková GU-50 vyráběla ještě půlstoletí po válce, coby věrná elektrická kopie LS 50 německé Luftwaffe, elektronky, která si mimo jiné zalétala na křídlech V-1...
Nejlepším důkazem toho, že Sovětský svaz a jeho satelité kvalitní vf tranzistory opravdu dlouho neuměli je prostá skutečnost, že žádné takové prvky konkrétně z 50. let nejsou dodnes známy – protože neexistovaly. Poté, kdy začaly být k dispozici, jsou konstrukce celotranzistorových vojenských zařízení běžné a nijak se už neuplatňoval argument, že jaderné údery v soudobém boji budou mnohem častější než dříve a zcela běžné i na taktické úrovni...
Náhradou za původní československé „ASTRY“ měla být v 70. letech radiostanice RF-10 (44-53,975 MHz) pro spojení na úrovni rota-četa, koncepčně tehdy představující světový nadprůměr, která ovšem vzhledem ke své výrobní složitosti a ceně téměř 21.000 Kčs byla přes údajně vyrobených skoro 30.000 kusů u běžných útvarů pouhou exkluzivitou, která jestliže se tam vůbec dostala, tak se zpravidla uložila do skladů a „ASTRY“ žily dál... Většího rozšíření se dočkala víceméně jen u preferované Pohraniční stráže a Lidových milicí, kde se vyžadovala vysoká mobilita.
Zatím posledním, byť geneticky zcela odlišným pokračovatelem řady standardních malých armádních VKV radiostanic u nás je od druhé poloviny 90. let současná RF 13 „Radmila“ (30-87,975 MHz) v podobě výkonově a velikostně odstupňovaných variant. To už je ale jiný příběh.
Na závěr pár postřehů ze služby. V PVOS sloužily R-109d mimo jiné jako záložní spojovací prostředek telefonních linek na vidových hláskách v pohraničí. Ty měly za úkol monitorovat všechny prostory, kam nedohlédly radary. Až na naprosté výjimky se tyto hlásky nenacházely v uzavřeném hraničním pásmu, ale přesto často hodně daleko od civilizace i od sídla svého útvaru. Vyžadovalo se proto běžně spojení na desítky kilometrů a v členitém horském, zalesněném terénu, bez přímé viditelnosti. Standardem byly proto zvýšené nebo polokosočtverečné drátové antény, směrované na protistanici a častý byl i přídavný zesilovač. I tak spojení přes obvykle výhodné umístění na vyvýšených lokalitách nestálo za mnoho, za nepříznivých podmínek naprosto selhávalo a telefonní dráty tak byly jedinou jistotou. Nutno říci, že obvykle spolehlivou, pokud linka vedla na státních sloupech a nebyla ani zčásti dílem vojenských spojařů, kteří na ni použili polní kabel... Jinak potom stačilo, aby zapršelo, a bylo po spojení. Následoval výjezd, lezení po mokrých sloupech, čištění a zaizolovávání spojek, zkrátka nepříliš oblíbená činnost...
Pro úplnost je nutno dodat, že dnešní používání jakýchkoli nehomologovaných radiostanic k vysílání je přestupkem proti zákonu, zejména jde–li o vysílání na nepovolených kmitočtech. Takzvané sdílené kmitočty je možné používat i pro soukromou komunikaci, ale bohužel trvale ubývají a pořád to neřeší chybějící homologaci. Ta je problémem i v CB pásmu. „ASTRA“ nesplňuje žádnou zákonnou podmínku pro civilní použití. Zájemce o věc odkazuji na příslušné úřední zdroje pro podrobnější a aktuální informace.
Poslech na radiostanicích samozřejmě omezen není a jejich majitelé, zpravidla sběratelé a příznivci reeenactingu, je mohou i dnes bez výraznější námahy (ta se prakticky omezuje jen na nabíjení a údržbu zdrojů) udržovat provozuschopné. Amatérská oprava elektroniky je vzhledem ke složitosti radiostanice bez potřebné dokumentace, přístrojů a znalostí téměř vyloučena, stejně jako její slaďování a rozsáhlejší mechanické nastavení. Jednodušší cestou je stále ještě opatření jiného, funkčního kusu.
Pokud vyjdeme ze zkušeností, že dodnes fungují mnohé dochované civilní radiopřístroje z 20. let, které nebyly konstruovány pro žádný těžký provoz a do nepříznivých klimatických podmínek, nebude jistě daleko od pravdy naděje, že „ASTRY“ se jednou dožijí aktivní stovky. Jistě už s jinými akumulátory, ale jinak ve zcela původním stavu. Která ze současných moderních radiostanic může mít podobné ambice?
Jakékoli připomínky a upřesnění informací v textu i vzpomínky pamětníků na službu s touto stanicí i případné nabídky historické spojovací techniky nebo jejích částí a příslušenství jsou vítány na kontaktní adrese těchto stránek!
mjr. Ĺupták
|
