TÁŇA, LIBEŇ, SUPERTÁŇA, MÁŇA a TŘINEC
Poválečná československá cesta k univerzálním armádním krátkovlnným radiostanicím
Válečná léta 1939-1945 znamenala pro radiotechniku období bouřlivého rozvoje. Armády obou stran definitivně přešly na metodu nepřetržitého velení rádiovými prostředky, při použití stále vyšších kmitočtů a nových způsobů modulace a kódování informací. Objevila se do té doby neznámá nebo zatím pouze v laboratořích se nacházející elektronická zařízení pro řadu speciálních úkolů, jako byl průzkum a zaměřování radarem, měření výšky, rozpoznávání vlastních a cizích letadel, dálkové ovládání leteckých bomb a kluzákových pum včetně televizního přenosu pro manuální navádění na cíl, rádiově a tepelně iniciované protiletadlové granáty, automatické navádění reaktivních a raketových střel na pozemní i vzdušné cíle, mikrovlnné a infračervené směrové a radioreléové spoje, přístroje pro noční vidění atd.
Souběžně však až do konce války sloužila zařízení starších koncepcí. Rádiové spojení menších jednotek i vozidel s velícím stupněm nebo mezi sebou navzájem na vzdálenosti přibližně do 30 km se zde uskutečňovalo v pásmu krátkých vln pomocí přímé (přízemní) vlny. Použité kmitočty se pohybovaly nejčastěji mezi 2-10 MHz, základním principem přenosu zpráv byla telegrafie, u některých stanic doplněná nebo nahrazená fonií s amplitudovou modulací, jejíž dosah však byl výrazně kratší než telegrafií.
Radiostanice tohoto typu pracovaly jako přenosné pěchotní, napájené bateriemi nebo lidskou silou poháněnými generátory, nebo vozidlové či tankové (provoz pouze přímou vlnou s prutovou nebo svazkovou anténou), napájené z baterie vlastní nebo vozidlové pomocí rotačního měniče, a jako vezené automobilní, při práci na pevném stanovišti někdy s možností vysílání odraženou (ionosférickou) vlnou pomocí příslušné rozměrné drátové antény.
Během válečných tažení se ukázalo, že taková koncepce představuje i při tehdy dosažitelném nej-vyšším stupni miniaturizace stále rozměrově objemné a těžké zařízení s více či méně komplikovanou obsluhou, vyžadující často více osob, u telegrafie s poměrně malou přenosovou rychlostí a značnými nároky na vyškolení operátora, s malým dosahem amplitudově modulované telefonie, citlivé na elektromagnetické rušení a s nutností pro větší dosah zřizovat stabilní stožárovou nebo drátovou anténu, což ovšem v podmínkách dynamického průběhu boje bylo často nemožné. Ani zřejmě nejmenší druhoválečná krátkovlnná radiostanice, americká ruční „Handie Talkie“ SCR-536 (BC-611), pracující v pásmu 3,5-6 MHz s amplitudovou modulací a s dosahem kolem 2 km neznamenala mimo extrémní skladnost, pohotovost a jednoduchou obsluhu nějakou zásadní výhodu, plynoucí z použitých kmitočtů. Je sice pravdou, že t. zv. „mezilehlé vlny“, neboli dolní část krátkovlnného pásma mezi cca 1,5 až 5 MHz jsou pro spojení ve členitém terénu kvůli snadnějšímu šíření za horizont výhodnější než velmi krátké vlny, ale dále už převládají všechny nevýhody, spojené zejména s omezeným počtem použitelných kanálů i s ohledem na rušení na pásmu jak cizím provozem, tak atmosférickými vlivy, se závislostí na denní době a s neefektivním typem modulace a hlavně velmi nízkou účinností krátké prutové či teleskopické antény.
Přestože ve většině případů mohlo být řešením použití kompaktní velmi krátkovlnné fonické radio-stanice s obdobným dosahem a s mnohem vyšším počtem komunikačních kanálů, kterou obsluhoval jediný muž bez zvláštních znalostí a přestože takové stanice byly na konci války zcela běžné (spojenecké stanice používaly na VKV pásmech kmitočtovou modulaci [FM], přinášející výhody jak vysoké účinnosti, tak odolnosti proti poruchám; německé VKV stanice konzervativně setrvávaly u amplitudové modulace [AM], čímž se zbytečně znevýhodňovaly), udržela se koncepce malých KV radiostanic pro nižší a střední stupně velení i v období těsně poválečném a v Československu vedla mimo specializovaných typů pro výsadkáře a průzkumníky k univerzálním stanicím - přes první předsériový typ RM 471 k vývoji radiostanice RO 21 a řady RM 31.
Potřeby československé armády v těsně poválečném období pokrývaly německé a spojenecké radiostanice, ponechané zde při ústupu nebo dovezené vojsky na naše území. Současně se však rozběhl výzkum a vývoj vlastních konstrukcí, založený na vyhodnocení válečných zkušeností a vzorů. Centrem vývoje byl Vojenský technický ústav (VTÚ) v prostorech původních Vojenských telegrafních dílen ve Kbelích u Prahy a po jejich opuštění od 2. poloviny 50. let VVÚ 060 v Jinonicích, kde byli zaměstnáni odborníci s bohatými zkušenostmi s předválečnou produkcí čsl. spojovací techniky a s protektorátní výrobou pro Německo.
Poválečná koncepce armády se v mnohém vyznačovala neujasněností, ale potřeba nahradit nepřehledné a nesourodé spektrum vojenské výstroje a výzbroje, navíc většinou opotřebované v bojích, bez dlouhodobých záloh náhradních dílů jednotnými prvky převážně tuzemské produkce, byla zřetelná. Na počátku 50. let tak bylo v různě rozpracovaném stupni vývoje celkem 17 typů radiostanic.
Stanice RM 471, RO 21 a řada RM 31 se vyznačují společnými konstrukčními rysy, z nichž ten nejzajímavější je volba pracovního kmitočtu přepínatelnou kmitočtovou ústřednou.
Ta byla vlastním a velmi významným vkladem čs. konstruktérů u všech dále popisovaných stanic. Požadavku na jednoznačnost, jednoduchost a stabilitu naladění stanice ze soudobých principů nejlépe vyhovovalo řízení pracovního kmitočtu krystalem. Pokrytí širšího kmitočtového pásma ovšem pak vyžaduje tolik krystalů, kolik je žádáno frekvencí. Použije-li se však vícenásobné směšování různých kmitočtů více krystalů, lze získat řadu dalších (součtových a rozdílových) frekvencí. A je-li vtipně vyřešeno směšování a přepínání příslušných obvodů, lze pak v zapojení s 20 krystaly a dvěma oscilátory u RM 471 a RO 21 dosáhnout 100 a s 30 krystaly a třemi oscilátory u RM 31 pak 800 různých frekvencí (kanálů).  Cenou za tento výsledek je poměrně komplikovaná mechanika s karusely a složitými převody, ale ty se podařilo u všech radiostanic umístit na poměrně malý prostor, takže se nevyznačují nijak nadměrnými rozměry.
Na samém počátku této koncepce stojí malá krátkovlnná radiostanice RM 471 „TÁŇA“, zkonstruovaná v r. 1947 s použitím kořistních německých součástek včetně elektronek.
Vzorem pro RM 471 se staly britsko-kanadská radiostanice WS 19 a nejmodernější přístroje německého původu, z nichž byly převzaty především princip dělení na funkční jednotky ve verzi palubní radiostanice a mechanická koncepce komůrkového chassis z lehké slitiny a členění elektroniky do samostatných funkčních bloků.
RM 471 je simplexní radiostanice se superheterodynním přijímačem s jedním směšováním a vysílačem s částečně sdílenými obvody.
Souprava se skládá z vlastní radiostanice v kovové skříni, samostatného rotačního měniče, odděleného anténního ladicího dílu s variometrem, skládací tyčové antény a zvláštní skříňky pro dálkové ovládání, která se připojuje pomocí dvoužilového telefonního kabelu k radiostanici a umožňuje i hovor mezi obsluhami skříňky a radiostanice.
Kmitočtový rozsah je 2000-2990 kHz (100 kanálů s odstupem 10 kHz),
druh provozu je volitelně:
A3 (fonie s amplitudovou modulací),
A2 (modulovaná telegrafie)
A1 (nemodulovaná telegrafie).
dosah s prutovou anténou 2,4 m je cca 15 km, s kotvenou tyčovou anténou je až 50-70 km při A1,
napájení ze dvou 6V akumulátorů pomocí rotačního měniče ZD 481,
osazení elektronkami: 10 ks RV 12P 2000 (přijímač a vysílač) a 1 ks LS 50 (koncový stupeň vysílače).
V příslušenství jsou dále dvě brašny se dvěma zdrojovými a třemi propojovacími kabely, sluchátky, telegrafním klíčem a mikrofonem, krabicí se záložními díly, dvěma upevňovacími držáky, víčkem pro uchycení anténního dílu, anténní držák, cívka s dvoužilovým telefonním kabelem a svinovač.
Souprava RM 471 je určená k provozu z vozidel a ke stacionárnímu použití. Po schválení funkčního vzorku 26.5. 1948 a řadě armádních zkoušek se však do sériové výroby a do výzbroje nedostala a byla nahrazena univerzálnější a dokonalejší RM 31 (byť v případě elektronek to bohužel neplatí).
Radiostanice RO 21 „LIBEŇ“ a RM 31 „SUPERTÁŇA“ byly vyvinuté na přelomu 40. a 50. let. RO 21 je malá jednodílná pěchotní radiostanice, nesená a obsluhovaná jedním mužem, RM 31 je vícedílná vševojsková radiostanice, koncipovaná jako univerzální modulový systém, rozšiřitelný podle požadovaného účelu. Je přímým následníkem RM 471.
RO 21 má ve skříni 425x130x360 mm o celkové hmotnosti 21,5 kg kompletní 14ti elektronkový přijímač-vysílač včetně zdrojů a u RM 31 je ve skříni 350x230x300 mm o hmotnosti 18 kg 16ti elektronkový přijímač-vysílač.
 Obě radiostanice jsou osazeny heptalovými přímožhavenými bateriovými elektronkami 1H33, 1F33 a 3L31 z produkce TESLA, případně maďarskými ekvivalenty TUNGSRAM, které jsou kopiemi původních amerických vzorů. Pouze koncová elektronka RL15A (krycí název EV 301, původní označení TESLA Rožnov bylo 5L50) vysílače RM 31 je odlišného provedení s devítikolíkovou celoskleněnou paticí B9G. Elektricky je shodná s pentodovou částí německé RL 4,8 P15.
Volba typu použitých elektronek a jejich nízká kvalita u tuzemské produkce se ukázaly být nejslabším místem obou radiostanic. Jde sice o výběrové vojenské série, ovšem elektronek, konstruovaných jednak na civilních principech (s výjimkou speciální RL15A) a navíc o technologicky špatně zvládnuté kopie původních amerických vzorů. Oproti tomu německé vojenské elektronky se vyznačovaly mnohem propracovanější koncepcí a především specializací pro všestranně náročný provoz v polních podmínkách.
Poválečný československý elektronický průmysl se vydal v případě elektronek na snadnou cestu kopírování cizích vzorů, v řadě případů různě tvarově a elektricky modifikovaných a především nesystematicky typově značených (převládala inspirace sovětským, poměrně neobratným značením) a to jejich konstrukční původ na první pohled poněkud zamlžuje. Po skončení války zde byly k dispozici výrobní linky (Lorenz v Horním Vrchlabí, Philips a Telefunken v Praze) a vybudovala se elektronkárna v Rožnově, což umožnilo rychlý náběh velkého množství typů, včetně obnovení výroby zastaralých elektronek pro účely údržby starších přístrojů včetně civilních. Po krátkém období využívání trofejních zásob ale u nás německá cesta existence ryze vojenských typů nebyla s několika málo výjimkami následována, převážná většina zde vyráběných elektronek sloužila v civilním sektoru a pro vojenské účely se prováděl pouze výběr na základě kusových zkoušek.
Potřeba speciálních typů, zejména pro servisní účely k importovaným funkčním celkům (např. radarům) a též případně konstrukčních součástek pro vlastní čs. přístroje, byla řešena dovozem ze Sovětského svazu, včetně plně kompatibilních modifikovaných civilních typů, obvykle mechanicky a elektricky zodolněných, s nároky na užší výrobní tolerance. V rámci RVHP a po podpisu Varšavské smlouvy se pak jednotlivé členské státy podílely na výrobě vojenských a civilních elektronek podle dohodnutého klíče. Československu připadla nadále role výrobce převážně malých civilních elektronek a obrazovek pro širokou potřebu (TESLA Vrchlabí a později Rožnov p. R.) a speciálních vysílacích elektronek včetně největších typů pro rozhlasové a televizní vysílače, v některých případech použitých pro vojenské účely (TESLA Vršovice). V NDR se vyráběly vedle kopií původních druhoválečných typů, nutných zde pro údržbu starých, stále sloužících zařízení, zejména civilní elektronky včetně specializovaných měřicích a na počátku 60. let i tužkové typy pro armádu, okopírované dle západních vzorů.
 RO 21 „LIBEŇ“ je simplexní radiostanice se superheterodynním přijímačem s jedním směšováním a vysílačem s částečně sdílenými obvody. Kmitočtový rozsah je 2000-2990 kHz s dělením na 100 kanálů s odstupem 10 kHz. Druh provozu je volitelně:A3 (fonie s amplitudovou modulací),
A1 (nemodulovaná telegrafie).
Vysokofrekvenční výkon vysílače při A3 a A1 je nejméně 0,1 W. Dosah s prutovou anténou 1,5 m do 5 km při A3.
Citlivost přijímače je lepší než 5 μV při A1 a lepší než 10 μV při A3.
Radiostanice je umístěna ve skříni z duralového plechu, opatřené popruhy pro zavěšení na záda. Skříň obsahuje chassis vlastního přijímače-vysílače, modul vibračního měniče ZV 21, niklkadmiovou akumulátorovou baterii 4 NKN 10-II, soupravu doplňují skříňka dálkového ovládání, sluchátka a krční mikrofon. Na horní stěně je anténní izolátor, na zadní stěně je držák na svinutou prutovou anténu. Samostatná brašna radisty obsahuje anténní ladicí díl, který se nasazuje mezi anténu a anténní izolátor, mikrotelefon, telegrafní klíč, drátovou anténu s protiváhou a bedničku záložních součástí. Součástí soupravy je i skříňka pro záložní akumulátor, kterou lze zavěsit na popruh.
Radiostanice je primárně určena pro spojení menších jednotek a velení za pochodu, přičemž radista není výrazněji omezován v pohybu (pomineme-li váhu stanice), protože při použití náhlavních sluchá-tek pod přilbou a krčního mikrofonu, připojených přes skříňku dálkového ovládání, je vyžadováno pouhé přepínání z příjmu na vysílání a naopak. Alternativně lze používat mikrotelefon a i tehdy je obsluhující voják téměř plně bojeschopný a může používat osobní zbraň.
Funkční vzorek radiostanice s označením RM 486 byl schválen 3.1.1949.
Základ RM 31 „SUPERTÁŇA“ a jednotnou část všech variant tvoří vlastní simplexní radiostanice, sdružující ve skříni MB 31-1 superheterodynní přijímač s jedním směšováním a řiditelným krystalovým mf filtrem a vysílač s částečně sdílenými obvody. Kmitočtový rozsah je 2000-5995 kHz s dělením na 800 kanálů s odstupem 5 kHz a možností rozladění od jmenovitého kmitočtu o 1,4 až 4 kHz na obě strany. Druh provozu je volitelně:
A3 (fonie s amplitudovou modulací),
A2 (modulovaná telegrafie)
A1 (nemodulovaná telegrafie).
Vysokofrekvenční výkon vysílače je 1,5 W při A3, 3 W při A2 a 6 W při A1. Dosah je pak se svazkovou anténou 1,8 m při A3 až 8 km ve dne a 3 km v noci. S tyčovou či prutovou anténou výšky 4,8 m je dosah při A1 50-60 km ve dne a 20-30 km v noci; při A3 15-25 km ve dne a 4-7 km v noci.
Citlivost přijímače je 2 μV (A1) a lepší než 10 μV (A2 a A3).
Při použití vhodně směrované vysoko umístěné horizontální drátové antény lze navázat spojení ionosférickou vlnou na vzdálenost několika stovek km a při ideálních podmínkách i mnohonásobně dále. Základní oblast použití radiostanice však s dálkovým spojením takového druhu nepočítá, přestože není fyzikálně vyloučeno a systemizovaná tyčová anténa má proto prostorovou složku záření úmyslně potlačenou.
 Ve verzi RM 31-P (pěchotní) je dále zdrojová skříň MB 31-2 o rozměrech 365x440x170 mm a hmot-nosti 22 kg, obsahující dvě sady (provozní a záložní) žhavicích niklkadmiových akumulátorů 4 NKN10 po 4,8 V/10 Ah pro napájení žhavení a měniče, vibrační měnič pro napájení anod a stínicích mřížek elektronek, vyjímatelný blok anténního ladění pro přizpůsobení různých antén k radiostanici, skříňku s příslušenstvím a náhradními díly a sadu propojovacích zdrojových kabelů. Na boku skříně je svinuta svazková anténa, na horní ploše je umístěn gumový anténní izolátor. Zdrojová skříň se s radiostanicí spojuje speciálním kabelem.Poslední součástí RM 31-P je ruční dynamo ZD 31-1 poháněné dvěma klikami a umístěné na skládací konstrukci se sedačkou pro obsluhu, tvořící s nosítky a plátěným obalem komplet MB 31-3 o rozměrech 230x540x260 mm s celkovou hmotností 21,5 kg,. Zajišťuje celkové napájení koncové elektronky vysílače a po přepojení kabelu do zvláštní svorkovnice na zdrojové skříni nabíjení záložní sady akumulátorů, není-li stanice v provozu. Dynamem je nutné točit pouze při vysílání, nikoli při příjmu. Plátěný obal dynama s nosítky obsahuje brašnu s drátovou anténou, protiváhou, propojovací anténní kabely a kotvicí soupravu pro stožár a stožárové díly pro postavení jednoduché tyčové antény nebo tyčové antény s kapacitním kloboukem a ovládací skříňku a svorkovnice pro dálkové ovládání stanice a prodloužení kabelu mikrotelefonu. Charakteristický tvar rozložené konstrukce dynama dal vzniknout přezdívce „býk“.
Pěchotní soupravu RM 31-P tedy přenáší celkem 3 muži – velitel stanice radiostanici, 1. radista zdrojovou skříň a 2. radista ruční dynamo.
Přestože jde o jednoznačně stacionární zařízení, je možný nouzový provoz za pochodu, přičemž je použita prutová anténa, vložená do izolátoru na zdrojové skříni. První jde  velitel s radiostanicí na zádech, spojený s následujícím 1. radistou se zdrojovou skříní na zádech kabelem, který je na straně zdrojové skříně opatřen rychlorozpojovacím konektorem, aby se kabel v případě napnutí nepoškodil. Poslední jde 2. radista, který má nosítka s ručním dynamem upevněna na prsou, aby mohl točit klikami. Propojení dynama se zdrojovou skříní není samočinně rozpojitelné.
Otáčení dynamem při vysílání není žádná lehká záležitost, i když je v ideální rozložené pozici na zemi, natožpak za chůze, kdy dvacetikilové břemeno brání v dýchání a kliky má radista těsně před sebou. Ale v nouzi nejvyšší si voják těžko mohl vybírat...
Jednotlivé vojenské útvary si v rámci zlepšovatelského hnutí a v mezích kutilské šikovnosti svépomocně vyráběly různé pomůcky pro výcvik, mezi které patří i přenosné operátorské pracoviště s RM 31-P, umístěnou na dřevěném soklu s policí včetně reproduktoru pro hlasitý poslech.
Verze RM 31-A je vozidlová velitelská radiostanice, lišící se od pěchotní verze vestavbou soupravy do speciálního rámu s tlumicími závěsy, upevněného na korbě vhodného vozu, napájením zdrojovou skříní s rotačním měničem ze 6-ti sad akumulátorů 5 NKN-45 (napětí 12 V) a komunikačním příslušenstvím (kukla, reproduktor). Tyčová anténa je upevněna na kloubu nahoře na rámu. Soupravu doplňuje nabíjecí souprava (elektrocentrála) NS 600. Souprava mohla být pravděpodobně doplněna záložním přijímačem R 3 s vlastními akumulátory, neexistují však pro to zatím přímé důkazy. Známy jsou zástavby do vozidel GAZ-69 (v rámu) a vzácné Škody 973 R, dodatečně pojmenované „BABETA“.
Pro provoz mimo vozidlo je ve vezeném příslušenství standardní zdrojová skříň, ruční dynamo a antény jako u pěchotní verze.
Verze RM 31-S a RM 31-T pro samohybná děla a tanky jsou určeny k pevné zástavbě a mají napájení řešeno zvláštními zdrojovými skříněmi s rotačními měniči, využívajícími vozidlové baterie. Na čelní panely se upevňují speciální kryty s otvory pouze pro nejdůležitější ovládací prvky; současně se tak vytvoří hladký povrch panelu bez výčnělků, důležitý pro bezproblémový pohyb ve stísněném bojovém prostoru. Protože stanice jsou určeny k montáži „vzhůru nohama“ a uchycovány za lišty, nacházející se na spodních podélných hranách skříně, do držáku přichyceného na strop bojového prostoru, nápisy na přídavném krytu panelu tuto skutečnost respektují. Radiostanice je montována do širší skříně, protože obsahuje navíc jako doplněk pomocný superreakční přijímač-vysílač s rozsahem 75-78 MHz a modulací A3 označený RM 31-50 „MÁŇA“ pro spojení přímo mezi vozidly, kombinovaný se zesilo-vačem hovorového zařízení pro komunikaci osádky.
Za samostatnou variantu RM 31 lze považovat velitelský radiovůz T 805 „SOBOTA“, který obsahuje 2 radiostanice RM 31 v držácích na stole, speciální vysokofrekvenční výkonový zesilovač, umístěné spolu s ovládacím panelem, přijímačem R3 a radiostanicí A7b v kabině radistů a radiostanici RM 31-50, obsluhovanou spolujezdcem řidiče vozidla. Zajímavostí je napájení vf zesilovače trofejním německým rotačním měničem U 10 a.
Rádiové vybavení soupravy „SOBOTA“ je doplněno o vnitřní interkom, spojující kabinu velitele s kabinou radistů. Ovládací panel umožňuje retranslaci mezi oběma RM 31 nebo mezi A7b a RM 31, dálkové ovládání drátovou linkou a přímý vstup velitele do fonické komunikace stanic vyjma RM 31-50.
První funkční vzorek radiostanice s označením „SUPERTÁŇA“ pochází z r. 1948, definitivní verze byla dokončena v r. 1950. Po tehdy povinném schválení sovětskými poradci na ministerstvu národní obrany bylo předloženo v lednu 1951 ministru obrany doporučení k zařazení do výzbroje jako univerzální stanice pro spojení na úrovni divize-pluk-prapor ve všech druzích vojsk a jako náhrada stávajících radiostanic ve všech tancích čsl. armády.
Jako významná přednost radiostanice RM 31 bylo zdůrazňováno její napájení, které nevyžadovalo anodové baterie – ty tehdy působily našemu průmyslu na rozdíl od alkalických akumulátorů velké problémy s kvalitou a bylo pro ně nutné dovážet drahé suroviny ze zahraničí...
RM 31 byla na základě provozních zkušeností v polovině 50. let částečně upravena, změny se týkaly výhradně hodnot některých součástek, náhrady drahého tepelného měřicího přístroje v anténním ladění žárovkou a v upřesnění pravidel pro obsluhu. Takto upravené stanice a jejich komponenty nesou na typovém štítku za označením písmeno „a“ (např. RM 31a). Přístroje s dodatečně namontovanou pojistkou pro napájecí okruh 12 V (vozidlové verze) mají na čelním panelu nastříkán nápis „12 V jištěno 5 A“. Výroba RM 31 byla ukončena okolo roku 1958.
Postupné překonávání koncepce spojení na malé vzdálenosti na krátkých vlnách, technické zastarání, chronické problémy s nízkou spolehlivostí použitých elektronek a náhrada malých KV radiostanic VKV stanicemi způsobila, že RO 21 a RM 31 přestávaly být v armádě využívány a od poloviny 60. let jsou postupně vyřazovány ze služby. Totéž se týkalo i další spojovací techniky, založené na shodné součástkové základně. Poměrně značné množství stanic RM 31 se prostřednictvím Svazarmu dostalo mezi radioamatéry a dobový odborný tisk uvedl řadu popisů a návodů na jejich přestavbu, zejména na síťové napájení (to nebyla nijak jednoduchá záležitost, původní napájecí okruhy RM 31 jsou neuvěřitelně komplikované), rozšíření na amatérská pásma mimo původní rozsah stanice, úpravu pro plynulé ladění a úpravy anténního ladicího dílu. V době absolutní nepřítomnosti jakýchkoli moderních továrně vyráběných vysílačů, přijímačů či transceiverů na maloobchodním trhu, kdy si většina radioamatérů, pokud nevlastnili nějaký pozůstatek po spojařích Wehrmachtu či spojenců, musela své zařízení postavit sama jako na samém počátku éry amatérského vysílání, byla RM 31 vítaným objektem zájmu alespoň pro nejmladší kategorii amatérů-vysílačů v tehdy nejnižší „začátečnické“ třídě C, kde tolik nevadil ani omezený kmitočtový rozsah, ani nepatrný výstupní výkon. Případně se stanice dala použít i jako budič pro výkonový koncový stupeň.
Malé KV stanice tedy vymizely z běžných jednotek, ale jejich doménou zůstala agenturní oblast, kde se požadovalo dálkové spojení z týlu nepřítele při co nejmenších rozměrech a nezávislém napájení. Tedy stejný princip jako u odbojových radiostanic z let II. světové války. Že malé agenturní radiostanice dosáhly léty značné dokonalosti ilustruje např. sovětská R-394 v několika vývojových variantách, zařazená do služby i v ČSLA.
Požadavek spojení na vzdálenosti desítek až stovek kilometrů bez přímé viditelnosti protistanic však trval ze strany velení vyšším jednotkám, což mohly zajistit v širším měřítku střední a velké KV stanice. Protože na přelomu 50. a 60. let doba ještě přála vlastnímu vývoji, byla na podkladě RM 31, konkrétně jejích nejosvěd-čenějších prvků, zkonstruována v n.p. TESLA Pardubice modernizovaná verze v kategorii středních radiostanic, RM 31-M. Komplet s krycím názvem „TŘINEC“ byl oficiálně určen k práci v rádiových směrech svazku, dělostřeleckých skupin a pro spojení s průzkumníky za frontovou čarou.
Že se jeho zrod neobešel bez problémů, typických pro centrálně řízené hospodářství, dosvědčuje bod č. 11 „Provedení kontroly v zajištění výroby radiostanice RM 31 M“ ze zasedání předsednictva ÚV KSČ dne 12.2.1963.
Radiostanice existovala ve třech verzích:
RM 31-M-a jako radiovůz ve snížené nástavbě terénní Tatry 805 (existovala však i atypická poněkud zjednodušená verze ve standardní vysoké skříni), RM 31-M-s-p jako souprava včetně podpůrné technologie (podkladový rám, zemnicí kolíky, 2 elektrocentrály,...) ve třech přenosných dřevěných kontejnerech, sloužících současně jako jednotlivá stacionární pracoviště operátorů (t.zv. „bednový TŘINEC“) a RM 31-M-s ve třech přenosných transportních bednách, z nichž musely být jednotlivé přístroje vyjmuty a umístěny na vhodné pracoviště. I zde byly součástí soupravy elektrocentrály atd.
Že nešlo o nijak levné zařízení dosvědčuje původní velkoobchodní cena, např. RM 31-M-s-p v r. 1966 stála 90.358,82 Kčs.
Technicky nejzajímavější a nejrozsáhlejší je „TŘINEC“ v T 805. Jedná se o zcela soběstačný subjekt, schopný činnosti v jakékoli denní či roční době. Napájení radiostanice je kombinované z akumulátorů nebo z vezené elektrocentrály, která může být v provozu i během jízdy, ke stanici lze připojit linková vedení nebo vlastní VKV radiostanici, je možné dálkové ovládání pomocí kabelové linky i VKV stanice.
 
„TŘINEC“ převzal z RM 31 pouze princip a mechaniku volby kmitočtů a design. Nejedná se už o transceiver, je tvořen samostatným vysílačem RS 41-1, jako hlavní přijímač slouží přístroj R 4 „LABE“, jako záložní přijímač pak R-5a původem z bývalé NDR. Skříň vlastního vysílače obsahuje kmitočtovou ústřednu s násobičem (kmitočtový rozsah se oproti RM 31 zvětšil na 1,5 – 11,990 MHz s 1500 kanály a možností plynulého rozladění v rozmezí dvou sousedních kanálů), a výkonový koncový stupeň. Přímou vazbou na německou válečnou techniku i odkazem na počátky v podobě RM 471 jsou zde použité dvě paralelně spojené elektronky GU-50, sovětské kopie německé LS 50. Ostatní elektronky včetně elektronek zdroje, ovládací skříňky a přijímače R 4 jsou nepřímo žhavené heptalové typy 6H31, 6F31, 6Z31 a novalové 6L43 produkce TESLA, ve vysokonapěťovém usměrňovači pro vysílač byly původně dvojice výbojek UA025A. Všechny elektronky zdroje pro vysílač byly v polovině 60. let při modernizaci nahrazeny polovodiči.
Vysílač a přijímač mimoto obsahují několik doutnavkových stabilizátorů. Jediný tranzistor v celém komplexu stanice se nachází v transvertoru pro bateriové žhavení RS 41-20 (žhavicí skříňce).
Vysílač může pracovat s provozem:
A3 (fonie s t. zv. účinnostní amplitudovou modulací s ovládáním úrovně nosné vlny)
A2 (modulovaná telegrafie)
A1 (nemodulovaná telegrafie)
F1 (klíčování frekvenčním posuvem).
Vysokofrekvenční výkon je při A1 a F1 100 W, při A2 a A3 40 W. Snížený výkon, na který lze vysílač přepnout, činí asi 1/10 plného výkonu. Specialitou vysílače je použití modulace A3 s ovládáním úrovně nosné vlny, t.zv. systém HAPUG. Výkon je proměnlivý podle hloubky modulace, takže nemodulovaný vysílač má na výstupu nosnou vlnu s výkonem jen cca 5 W (0,8 W při sníženém výkonu). Veškerá informace je pouze v postranních pásmech, což má za následek vyšší účinnost modulace i celého koncového stupně. Proměnlivý výkon komplikuje i případné zaměření vysílající stanice nepřítelem. Přijímač musí mít vypnuté AVC, jinak dochází ke zkreslování signálu. Při slabých úrovních signálu může snižovat čitelnost nemaskovaný šum v modulačních pauzách.
Za vysílačem následuje jednotka anténního ladění, která impedančně přizpůsobuje různé anténní systémy k výstupu vysílače. Standardně se předpokládal provoz vysílače a přijímače s vlastními, oddělenými anténami, což umožňuje uskutečnit duplexní provoz. Při simplexním provozu je možné přes relé ve vysílači připojit k vysílací anténě i hlavní přijímač.
Antény jsou v zásadě dvojího druhu: mobilní sklopná tyčová, tvořená až 4mi sešroubovatelnými díly, která je pevnou součástí vozidla (druhá totožná anténa slouží alternativně pro oba přijímače) pro spojení za jízdy přímou vlnou a vnější drátová anténa typu „šikmý paprsek“ na kotveném stožáru pro stacionární spojení přímou vlnou a dálková spojení ionosférickou vlnou. Mimoto lze připojit jakoukoli nesystemizovanou anténu včetně symetrického napaječe na izolátorové průchodky v karoserii. V soupravě radiovozu jsou díly pro dva samostatné anténní stožáry.
V nástavbě je dále umístěna přenosná VKV FM radiostanice R-105d s rozsahem 36-46,1 MHz, umožňující komunikovat i za jízdy v rámci malých sítí, s pohyblivým velitelským stanovištěm ap., nebo ovládat dálkově KV stanici. Propojení „TŘINEC“ - R-105d je možné na pevném stanovišti až na vzdálenost několika set metrů dvoužilovým polním telefonním kabelem.
Elektrické napájení „TŘINCE“ je buďto ze střídavé sitě 220 V z jakéhokoli vnějšího zdroje, nebo z vlastní vezené benzínové elektrocentrály o výkonu 1 kVA (ZB 5 Ac ZG 60), nebo z vezených baterií (2 sady 5 NKS 100 po 12 V/100 Ah) prostřednictvím rotačních měničů. Měniče napájejí vysílač a přijímač R 4. R-5a a R-105d jsou napájeny z vlastních akumulátorových NiCd baterií. Součástí baterio-vého napájení je t. zv. žhavicí skříňka RS 41-20, umístěná na pravém boku stolu operátora, při síťovém napájení je funkční t. zv. kontrolní panel RM 31-1, nacházející se mezi jednotkou anténního ladění a záložním přijímačem R-5a na polici nad stolem operátora.
Poměrně složitý vnitřní rozvod, rozvaděčový panel s přepínači a nabíjecí jednotka umožňují volbu druhu napájení a dobíjení všech staničních akumulátorů z jakéhokoli zdroje 220 V.
V případě potřeby lze přístroje radiostanice vyjmout z vozu a instalovat na vhodném místě, k čemuž se použije zvláštní volné kabeláže z příslušenství vozu.
Mimo soudobé standardní druhy provozu, tedy telegrafii a fonii, umožňuje „TŘINEC“ pracovat i s modulací frekvenčním posuvem F1, která byla určena pro rádiodálnopisné spojení. Souprava vysílače obsahuje potřebné dálnopisné doplňky (korekční členy, odstraňující zkreslení značek) pro 2- nebo 4-drátovou dálnopisnou linku. Dobově odpovídající dálnopisný stroj typu T51 je možné k vysílači připojit pouze pomocí telegrafního stejnosměrného přenášeče TSP 1/1 (pro vysílání), nebo přijímacího dálnopisného přenášeče RAD 2 (pro příjem), dálnopis D-302 „DALIBOR“ pak přímo. Lze též připojit děrnopáskový vysílač nebo automatický vysílač telegrafních značek. Protože frekvenční zdvih modulace F1 je u vysílače RS 41-1 500 Hz (na rozsahu 1500-5995 kHz) a 1000 Hz (na rozsahu 6000-11990 kHz), je možné k příjmu použít přijímač R 4, přepnutý na provoz A1, přičemž se záznějový oscilátor nastaví na bezvadný příjem znaků připojeným dálnopisem. Dobový předpis „Spoj-21-11 Rádiový vysílač RS 41, popis a použití“ z r. 1964 sice uvádí, že vzhledem k nutnosti použití speciálního přijímače pro dálnopisný provoz je taková možnost v soupravě s R 4 vyloučena a počítá se s ní po blíže nespecifikovaném budoucím doplnění vhodným přijímačem, ale „Rádiová stanice RM-31Ma, Návod k obsluze a udržování“ z r. 1962 a „Rádiová stanice RM-31Ms-p, Návod k obsluze a údržbě“ z r. 1966 popisují R 4 spolu s výše uvedenými přenášeči jako funkční sestavu.
Veškeré příslušenství radiovozu je umístěno ve zvenčí přístupných schránkách na bocích a v úložných prostorách uvnitř nástavby.
V pravé boční schránce E vpředu ve směru jízdy jsou cívky s prodlužovacím síťovým a dvoužilovým telefonním kabelem PK-2, zásuvka s příslušenstvím a zářiči antén a kolíky stožáru antény, 2 anténní podstavce, palice a druhá sada (2 kusy) akumulátorů 5 NKS 100.
Ve schránce F pod bočními dveřmi do nástavby je montážní nářadí k vozu.
Ve schránce G za pravým zadním kolem je 20 l kanystr s benzino-olejovou směsí pro elektrocentrálu, 2 výfukové hadice, hadicová redukce a vázací šňůra.
Ve schránce D za levým zadním kolem je uhlák s palivem pro kamna, pod kterým jsou uloženy pohrabáč, lopatka na uhlí, smetáček, sekera a ruční pilka.
V levé boční střední schránce C jsou rotační měniče vysílače a přijímače R 4 a příslušenství antén.
Ve schránce B za levým předním kolem je startovací akumulátor vozu, nahřívací lampa a dva 20 l kanystry s benzínem pro motor vozu.
V levé přední boční schránce A je rezervní kolo na výklopném rámu, za kterým je namontována na držáku jednotka vzduchového chlazení vysílače. Dole je uložen hever, benzinová samodujná lampa, klíč na matice kol, hustilka, tažné lano a dřevěný klín pod kolo.
Interiér je rozměrově velmi úsporný a prakticky celý prostor je účelně a bezezbytku využit. V nástavbě jsou umístěna kamna na tuhá paliva, přičemž vytápění malého prostoru je nenáročné a spotřeba i za mrazů je jen kolem 10-15 kg uhlí denně. Teplou stravu je možné připravovat přímo na plotně kamen. Na závěsy mezi okny lze instalovat dvě závěsná lůžka (třetí člen osádky může spát na zemi v uličce).
Pokud se osádka uskrovní, je možný i dlouhodobý pobyt v nástavbě včetně zimního období.
Nezávislost radiovozu na vnějším prostředí je přímým důsledkem požadavku na jednu z jeho pláno-vaných funkcí – spojení s průzkumníky. Tato role předpokládá skryté umístění stanice včetně patřičně maskované antény a její působení na místě dle požadavků i po několik dnů. Na tuto dobu musí vystačit zásoby paliva pro elektrocentrálu a vytápění i potraviny pro osádku.
Základ RM 31-M-s-p je tvořen třemi dřevěnými kontejnery, z nichž č. 1 obsahuje zpředu jednotku vysílače RS 41-1 a anténního ladění RS 41-3, zezadu pak jednotku chlazení s prodlužovací hadicí, soupravu záložních dílů pro vysílač, soupravu příslušenství pro první elektrocentrálu EC 1kVA, zásuvku s příslušenstvím pro kotvení prvního stožáru, propojovací kabely ke kontejneru č. 2, zemnicí kabely a rozváděcí desku s přípojnými zásuvkami. Kontejner č. 2 obsahuje zpředu zdrojovou jednotku ZU 41-1, regulační trafo  RS 41-23, ovládací skříňku RS 41-11 a zásuvku s dokumentací a drobnými záložními díly, zezadu pak dvě cívky s prodlužovacím síťovým kabelem včetně jednoho kabelového svinovače, uzemňovací a propojovací kabely a rozváděcí desku s přípojnými zásuvkami a bleskojistkovou svorkovnicí BS 2. Kontejnery č. 1 a 2 se mohou postavit na sebe nebo vedle sebe, kdy vytvoří kompletní vysílací pracoviště.
Kontejner č. 3 je samostatný, od vysílací části může být vzdálen až 10 km a obsahuje přijímací část radiostanice – zpředu přijímač R 4, polní telefon TP 25 s doplňkem RS 41-12 pro dálkové ovládání, telegrafní klíč, zdrojovou skříň přijímače ZS 4, soupravu záložních dílů pro přijímač, dokumentaci, zásuvku s příslušenstvím pro kotvení druhého stožáru, zezadu pak dvě cívky s prodlužovacím síťovým kabelem včetně jednoho kabelového svinovače, soupravu příslušenství pro druhou elektrocentrálu EC 1kVA, uzemňovací a propojovací kabely a rozváděcí desku s přípojnými zásuvkami a bleskojistkovou svorkovnicí BS 2.
K soupravě patří dva čtyřdílné skládací překližkové nebo laminátové stožáry o celkové výšce 10 m.
Jde o minimalizovanou verzi „TŘINCE“, určenou buďto k práci z pevného stanoviště přímo z kon-tejnerů a to i nouzově za jízdy z korby nákladního vozidla (pak se kontejnery nesmějí stavět na sebe) nebo z pevného stanoviště (úkrytu) po vynesení jednotlivých přístrojů a jejich propojení volnou kabeláží z příslušenství radiostanice.
Napájení RM 31-M-s-p je možné výhradně z elektrocentrál z příslušenství nebo z pevné elektroroz-vodné sítě: pro vysílač s napětím 176-242 V, pro přijímač s napětím 198-242 V (kontejner přijímače nemá ani nevyužívá regulační transformátor).
RM 31-M-s je nejjednodušší verzí „TŘINCE“, s obdobným příslušenstvím jako RM 31-M-s-p a je určen k použití výhradně na jednom místě jako vynesená souprava, spojená volnou kabeláží.
„TŘINEC“ je funkčně a designově velice zdařilá a dá se říci že i elegantní stanice, jejíž kompaktnost a účelnost budí obdiv i po mnoha letech. Bohužel v období vyřazování techniky ČSLA počátkem 90. let bylo mnoho spojovací techniky a výbavy vozidel včetně jich samých nenávratně zničeno nebo rozebráno na díly s obdobnými následky. „Bednové TŘINCE“ i dochované radiovozy s původní výbavou jsou dnes velmi vzácné a oprávněně se stávají středem pozornosti, zejména jsou-li pečlivě udržovány. Rádiové zařízení nebývá příliš opotřebováno a při minimu péče je lze bez problémů provozovat.
 Radiostanice RM 31 a RM 31-M„TŘINEC“, které je možné jednoduše napájet ze světelné sítě a do nichž jsou stále dostupné náhradní elektronky, ale především anténní přizpůsobovací díly z RM 31 i RM 31-M, které právě svým předurčením pro práci s nesystemizovanými náhradními anténami umožňují připojit téměř libovolný vodič. splňují díky své kvalitní koncepci, minimu harmonických kmitočtů a čistému tónu i dnes kritéria, potřebná k provozu na amatérských krátkovlnných pásmech. Prakticky jediným dnes aktuálním druhem provozu je telegrafie A1, kterou však koncesovaní radioamatéři mohou za příznivých podmínek navazovat spojení s celým světem. Řada z nich se zálibou v historické technice také stále používá nejen samostatné vysílače.
Jakékoli připomínky a upřesnění informací v textu i vzpomínky pamětníků na službu s radiostanicemi RM 471, RO 21, RM 31 a RM 31-M i případné nabídky v textu zmíněných, nebo i jakýchkoli jiných historických armádních stanic nebo jejich dílů a příslušenství jsou vítány na kontaktní adrese těchto stránek!
mjr. Ĺupták
|
